Přiznám se, že mě tohle zamrzelo víc, než bych čekal.

Možná jsem naivní, ale myslel jsem si, že když se někdo z nás pustí do něčeho nového – i když je to odvážné, možná i trochu bláznivé – najde tady pochopení. Nebo aspoň respekt.

Nečekal jsem potlesk, jen trochu zvědavosti. Místo toho cítím chlad a sarkasmus.

Tvořit pro Amigu je pro mě srdeční záležitost. Chtěl jsem něco, co tu ještě nebylo – ne proto, abych se předvedl, ale abych zachoval a oživil něco, co miluju. A ano, zároveň se tím učím, zkouším nové věci. I proto jsem to sdílel – že to pro mě něco znamená.

Ale možná jsem se spletl.

Možná se tu už jen očekává, že člověk bude dělat to, co se dělalo vždycky, a jakmile to přesáhne rámec starého světa, už se to nepočítá.

Mrzí mě to.

Neříkám, že končím, ale popravdě – teď si asi potřebuju vzít chvíli pauzu. Abych si srovnal, jestli tenhle projekt dává smysl v prostředí, kde nadšení místo podpory často naráží na zeď.
​